Ženy ve Velké pardubické
Spousta lidí si klade otázku, jak je možné že od roku 1874, kdy se běžel první ročník Velké pardubické až dosud, startovalo v dostihu tak málo žen?
Dostihy - krásný rychlý a vzrušující sport. Na druhou stranu je také třeba si uvědomit, že se jedná o velkou dřinu, peníze a obrovské riziko úrazu. Proto pravděpodobně majitelé a trenéři dávají přednost mužům. Přece jen si my ženy musíme přiznat, že jsou muži odolnější a umí se ve vteřině správně rozhodnout..
Jaký je ale vlastně názor profesionálních žokejů na ženy v tomto sportu? Vidí ženy raději na tribuně s krásnými klobouky, nebo v sedle s přilbou na hlavě?
Velice úspěšný žokej Jaroslav Myška, obdivuje houževnatost své přítelkyně - jezdkyně Štěpánky Sedláčkové, a ženy v dostizích rozhodně neodsuzuje. Nášnejznámější žokej a pětinásobný vítěz Velké Pardubické, Josef Váňa, dlouhá léta tvrdil, že překážkové dostihy nejsou sportem pro ženy, i když uznává, že výjimka potvrzuje pravidlo. Ovšem je toho názoru, že ženy, které již mají rodinu, by měly přestat dostihy jezdit, a to právě z důvodu obrovského rizika.
Žokejka a trenérka Martina Růžičková o svém působení mezi muži mluví hezky. Od žokejů neslýchala poznámky, že žena patří k plotně. S ostatními si pomáhali a pokud si navzájem způsobili nějaké nepříjemnosti během dostihu, omluvili se již během něj, nebo v klidu po jeho skončení.
Uvidíme v nejbližší době na startu osmou ženu? Pokud všechno půjde dobře, mohla by to být již zmiňovaná Štěpánka Sedláčková. Má za sebou ošklivá zranění, ale i pěkná vítězství a tedy i dostatek zkušeností, tak potřebných právě pro Velkou pardubickou...
Zde jsou jména a umístění startujících žen:
Lata Brandisová
-
roku 1937 vyhrála s klisnou Normou
Eva Palyzová
-
v letech 1965 a 1971 se umístila na 2. místě s koňmi Cavaletem a Metálem
Charlotte Brew
-
angličanka startovala v roce 1977 na koni Barony Fort, dostih nedokončila
Jana Nová
-
roku 1972 se umístila na 8. místě s klisnou Lukavou i přes dva pády
Renata Charvátová
-
roku 1990 startovala s klisnou Monkou, ale dostih nedokončila
Lucie Baluchová
-
v roce 1997 se umístila na 3. místě s koněm Gretty
Martina Růžičková
-
startovala čtyřikrát na koních Monka, Damion, 2x Chailand, avšak nikdy dostih nedokončila
Pojďme se tedy blíže seznámit se dvěma statečnými ženami, které zažily sváteční atmosféru pardubického závodiště...
Lata Brandisová
Píše se rok 1937. Československo začíná být ohrožováno svými německými sousedy a hrozící 2. světovou válkou, proto i do tohoto ročníku Velké pardubické poslali Němci své elitní jezdce. Dostih tedy nebyl jen „pouhým" závodem koní, ale především politickou bitvou. A tu díky vítězství drobné Laty a její statečné klisny vyhrálo Československo..
Lata se narodila 26.6.1895 v Úmoníně poblíž Kutné Hory. Společně s devíti sourozenci vyrůstala v Řitce u Prahy na statku svého otce, výborného dostihového jezdce. Tady se Lata poprvé setkala s koňmi a naučila se jezdit. I když se v mládí podílela na tréninku dostihových koní na chuchelském závodišti, o profesionální dráze nikdy neuvažovala. Vše se změnilo až po návštěvě bratrance, hraběte Kinského v chlumeckém sídle. Kinští jsou vyhlášeni jako znamenití jezdci a chovatelé koní, hrabě Oktavián Kinský, její strýc, se podílel právě na vzniku Velké pardubické. Bratranec začal Latu učit skákat přes přírodní překážky a byl zcela nadšen jejím talentem a ochotou se učit.
Přihláška do Velké pardubické na sebe nenechala dlouho čekat. Vzhledem k době a tehdejšímu postavení žen vyvolala veliké rozpaky u dostihových funkcionářů a povolení ke startu musel Latě povolit samotný anglický Jockey Club, který jako jednu z podmínek ke startu stanovil i oddělené šatny. A tak roku 1927 Lata poprvé okusila na klisně Nevěstě pardubickou dráhu, a i přes pět pádů se nevzdala a závod dokončila jako pátá, což přesvědčilo Kinského i širokou veřejnost, že se s Brandisovou musí počítat.
Roku 1933 startovala Lata poprvé s klisnou Normou z chovu koní Kinských. Avšak jí příliš nevěřila, pro tak těžký dostih se jí klisna zdála malá a slabá. Po četných trénincích ale Lata svůj názor změnila, klisna jí začala imponovat svojí odvahou a vytrvalostí. Další starty ve Velké jim vynesly druhé, třetí a páté místo.
Až roku 1937 se dočkaly tolik vytouženého vítězství. Na tribunách se mačkalo 40 000 diváků, kteří přišli povzbudit Latu a doufali v porážku Němců. Trať byla mimořádně těžká, povrch byl po četných deštích velice měkký. Desetiletá Norma se vyhla všem pádům a kolizím a díky zvolené taktice Lata po třech čtvrtinách dostihu věděla, že budou oslavovány jako vítězové. A taky že byly. V této těžké době zvítězil kůň československého chovu s československým jezdcem, navíc ženou!
I když bylo vítězství všemi oslavováno, bylo na dlouhou dobu poslední. Tribuny se vyprázdnily, závodiště utichlo a Československo, potažmo celou Evropu zakryly černá mračna. Za několik měsíců vypukla 2. světová válka...
Latě bylo v té době 42 let. Po válce se Brandisová do Pardubic ještě vrátila, ale ošklivě upadla a skončila v bezvědomí, protože svou helmu půjčila mladému jezdci. Po tomto úrazu už se do sedla nikdy nevrátila.
Navíc, ani osud k ní nebyl milosrdný. S nástupem komunismu musela opustit rodinný zámeček v Řitce, takže až do konce života žila téměř v zapomnění se svou sestrou v lovecké chatě v Líšnici. Jelikož už si netroufaly zkusit přežít další zimy, odjela „naše slečna", jak se Latě přezdívalo do Vídně, kde 12. 5. 1981 ve věku 86ti let zemřela.
Martina Růžičková
Martina se narodila 26. 10. 1963 v Praze. V 5ti letech bohužel Martině zemřel tatínek, takže ji i starší sestru Petru vychovávala pouze maminka. Měla se stát houslovým virtuosem, ale již od 12ti let jezdila budoucí žokejka tajně přes celé město na dostihové závodiště v Chuchli. Její láska ke koním a odhodlání bylo tak velké, že si i přes počáteční spory s maminkou prosadila studium na učilišti v Kladrubech, kde patřila mezi nejlepší studenty. Na první start se připravovala se sádrou na noze, a týden po jejím sundání dostih vyhrála. Jakoby toto byla jakási předzvěst toho, že se Martina bude potýkat s četnými zraněními po celou kariéru. Drobných i ošklivých pádů má na kontě spoustu, ale nejvážnějším zraněním byl úraz páteře.
Přesto se nevzdala, jezdila dál a dosáhla četných úspěchů. Sedmkrát vítězně zajela překážkový dostih a čtyřikrát jsme ji viděli na startu Velké pardubické, i když závod nikdy nedokončila. Její kůň Damion si na Popkovickém skoku zlomil nohu a musel být bohužel utracen, s koněm Chailandem zase utrpěli velmi bolestivý pád na Taxisu. Ostatně Chailand je Martiny „životní" kůň. Jako bratr vítěze Velké pardubické Chalca, kterého do cíle dovedl v roce 2001 německý žokej Peter Gehm, měl pro dosahování výborných výsledků ty nejlepší předpoklady. Chailand má za sebou krásná umístění, avšak to z Velké pardubické stále chybí a bohužel nejspíš chybět zůstane. Jeho poslední start roku 2006 byl posledním i pro Martinu, ostatně Chailand má za sebou několik operací bolavých šlach a všichni se domnívali, že si bude užívat zaslouženého odpočinku. Chailand je ale bojovník. Podle nejnovějších informací se úspěšně zotavil a možná ho tedy znovu uvidíme závodit! A Martina?
O té se rozhodně nedá říci, že by někdy odpočívala. Když se rozhodla začít koně sama trénovat, odešla vydělat peníze do Rakouska nebo jezdila s tirákem, aby si mohla koupit svého milovaného koně Hypnose, neboli Honzíka. Jednadvacetiletý Hypnos dnes na hřbetě v rámci rehabilitace nosí slavného žokeje Petera Gehma, čtyřnásobného vítěze Velké Pardubické a mnohonásobného šampiona, který roku 2004 utrpěl velice vážný úraz pádem z mladého koně a na jeho následky bohužel ochrnul..
Trénovat koně se ukázalo jako správné rozhodnutí - vždyť Martina již dosáhla více jak sta vítězství v dostizích. Navíc otěže svých koní předává nejraději ženám, což je v tomto mužském světě velmi vítanou volbou. Své trenérské zázemí nalezla na statku v Pohoří nedaleko Prahy, kde má na starosti zhruba 30 koní i další zvířata. Ovšem Martina nikdy neměla na růžích ustláno.
Jeden čas jí byla na šest měsíců pozastavena trenérská licence, když byla u jejího koně Bruta nalezena zakázaná látka. Nejednalo se však o cílený doping, ale pozůstatek léků v krvi. Bohužel, veterinář zapomněl udělat záznam do Brutova očkovacího průkazu, což samozřejmě vedlo ke ztrátě důvěry klientů a Martině tak ze stáje ubývali trénovaní koně. Pak přišel psychicky náročný rozvod, i přesto se ale musela postarat o dceru Vanessu, svěřené plnokrevníky i mladé jezdce, kterým se pravidelně věnuje...
Není divu, že po rozvodu psychika nevydržela, tělo se vzbouřilo a následovaly velké zdravotní potíže - i pro to již „Růža" nezávodí. Snaží se věnovat 9tileté dceři, která jde ve šlépějích své maminky - velice úspěšně jezdí dostihy poníků. V současné době je Martina šťastně vdaná za herce Divadla Pod Palmovkou, Rudolfa Jelínka, taktéž milovníka koní, kterému věnovala svatebním darem právě koně Hypnose.
Ovšem nyní se rozhodla fušovat do řemesla filmovým scénáristům. Má napsanýnámět na celovečerní film o životě Laty Brandisové a jasno i v obsazení hlavních rolí. A já jí držím palce.
