Akrobaté v sedle
Akrobaté v sedle
Především armádní jezdci v překonávání překážek spatřovali výzvu - kdo by nechtěl skákat výš a dál? Zvláště před dámami nestačilo skákat přes nějaká prkna, ale přes auta, přes stoly, zdi, kočáry nebo dokonce přes koně. Ani jezdkyně nehodlaly zůstat stranou. Americký rekord v dámském sedle pokořila před druhou světovou válkou dvaapadesátiletá paní Stace, která překonala výšku 1,98 m.
Nepřiměřené riskování v kavaleriích však vyvolalo nevoli a italský parlament dokonce důstojníkům zakázal účast na honebních jízdách. Úrazů bylo tolik, že už nešlo tuto situaci dále tolerovat, protože doslova decimovaly armádu. Nehody způsoboval nevhodný sed - tím, že se jezdci nad skokem zakláněli, kůň neměl možnost zvednout zadní nohy.
Skutečné skákání začalo až se zavedením lehkého sedu, při kterém jezdec neruší rovnováhu koně nad skokem. Všeobecně se jeho „objev" přičítá kpt. Federico Caprillimu, který působil v jezdeckých školách kavalerie v Pinerollo a Tor di Quinto. V roce 1902 v Turinu tímto stylem dokázal překonat skok o výšce 2,08 m a skok do dálky 7,40 m. Nicméně měl ve svém převratném sedu nad skokem teoretické předchůdce již v roce 1842 v nadporučíkovi Karlu Kegelovi a v jezdecké škole kavalerie v Hannoveru v letech 1887-1889 trenérovi Freiherr von Fuchs-Nordhoffovi. Těžko lze dnes odhadnout, zda se Caprilli nechal inspirovat nejen zmíněnými pány nebo „opičím sedem" legendárního amerického žokeje Sloana či podobnými myšlenkami maďarského grófa Dénes Szecheny, jehož práce vyšla v italském překladu v Milánu již v roce 1873. V každém případě Caprilli uvedl lehký sed do praxe v armádním ježdění. Přijetí a rozšíření tohoto stylu však nebylo jednoduché, trvalo téměř dvacet let.
Od něj byl také odvozen německý styl nazývaný K-S skokový styl (Kavallerieschule Springstil), který vedle lehkého sedu spočíval v drezurní přípravě umožňující rozvoj síly zádě pro posun a odraz.
Proč začali Angličané skákat na koních?
V Anglii až do osmnáctého století, kdy začal platit zákon o ohrazování zemědělské půdy, nebyla potřeba skákat větší překážky, protože prostě žádné nebyly. Zavedení zákona o ohrazování přineslo novou výzvu především pro honební jezdce. Krajina byla protkána ploty a zídkami, protože obecní půda byla rozdělena mezi bohaté statkáře. To znamenalo, že ti, kteří se chtěli oddávat své zálibě, potřebovali koně, kteří dobře skákali.
Francouzi soutěžili při v jízdách přes překážky v terénu, což však nebylo divácky příliš atraktivní, protože na skoky v terénu prostě nebylo vidět a doprovázet je nebylo možné.
Pravděpodobně první soutěž ve skocích se konala v roce 1865 na přehlídce koní v Leinster Lawn v Dublinu, kde koně skákali do výšky a do dálky přes překážky postavené z prken. Cílem bylo testování honebních koní. O skutečném parkurovém skákání se dalo hovořit o rok později. V roce 1866 se konal v Paříži concours hippique, na kterém byli účastníci hodnoceni při předvádění skoků přes řadu přírodních překážek.
O tom, jak krátkou historii má parkurové skákání, svědčí i letopočet prvního mistrovství Evropy - 1957 v Rotterdamu nebo mistrovství světa v roce 1953 v Paříži. Také pravidla skokových soutěží byla až do založení FEI v roce 1921 nejednotná.
Překážky do ohrad
Netrvalo dlouho a Francouzi si uvědomili, že když přenesou soutěže na uzavřená kolbiště, diváci je budou moci lépe sledovat. Parkurové skákání se díky tomu stalo velice oblíbeným sportem. V roce 1945 ve White City v Londýně se o další rozvoj disciplíny postaral plukovník Mike Ansell a nově reorganizovaná British Showjumping Society. Ansell zařadil do parkuru barevné klády, výplně překážek i květinovou výzdobu. O deset let později se parkurové soutěže objevily v televizi. Stejné prostředí, srozumitelnost disciplíny, osobnosti, příznivé prostředí pro natáčení přenosů z parkurového skákání učinily mediálně atraktivní podívanou, což vneslo do tohoto sportu peníze, ale i nešvary v honbě za výkony.
Na Olympijských hrách se jezdecké disciplíny objevily poprvé v roce 1900, poté až v roce 1912 a svou olympijskou historii jezdectví a s ním i parkurové skákání píše dodnes.
Naše první a zatím poslední zlatá olympijská
Svůj rok olympijské slávy ve skocích jsme slavili v roce 1928 na OH v Amsterodamu, kde František Ventura na koni Eliot porazil Francouze Sierra Bertráma de Balanda a Švýcara Charles-Gustav Kuhna. Na cestě ke zlaté medaili pokořili dva metry široký a metr šedesát vysoký oxer a bezchybnou jízdou si zajistili vítězství. Historie se za tento výkon skvělému jezdci ani jeho koni příliš neodvděčila - František Ventura byl v roce 1948 vyhozen z armády, koně Eliota utratili za druhé světové války okupanti. Prostřednictvím úryvku z dobového tisku se však můžeme na chvíli vrátit v čase:
"... Hodinu před zahájením hlavní skokové soutěže musel být olympijský stadion v Amsterodamu uzavřen, přestože se další tisíce zájemců tísnily před branami. Čtyřicet tisíc diváků a v lóži holandská královna Vilhelmína sledovalo s napětím závěrečné skákání. Pro hrstku Čechoslováků to bylo drama - hned na začátku soutěže naše největší naděje Rudolf Popler parkur nedokončil a ani Rabas nesplnil očekávání. Zůstal jen jeden - kapitán Ventura s Eliotem. Jak jezdec, tak i kůň překonali co do obratnosti a obdivuhodné rutiny bezchybně jeden skok za druhým. Skok přes zeď způsobil u přihlížejících zatajení dechu, od skoku ke skoku stupňovalo se nadšení diváků. I poslední překážka byla překonána a neutuchající potlesk byl odměnou krásného výkonu. Pak nastoupilo sedm jezdců, kteří skočili zcela bez chyby, do nového zápasu, jenž měl vyvésti na povrch mistra. Tentokrát byl boj rozhodován na šesti překážkách, všechny vyznačovaly se pozoruhodnými rozměry. Čtyři závodníci zde odpadli a Ventura měl zajištěnou medaili. V dalším kole Ventura s Eliotem lehkým skokem překonal jedinou překážku druhého rozeskakování. Byl to neuvěřitelný skok - obě bariéry byly 160 cm vysoké a 210 cm navzájem vzdálené. Náš jezdec byl odměněn nejvyšším vyznamenáním, jakého může sportovec dosáhnout - zlatou medaili přebíral z rukou holandské královny..."
Od dob triumfu dvojice F. Ventura-Eliot uplynulo hodně vody, než jsme mohli oslavovat další mezinárodní úspěch. V roce 2000 v anglickém Hartbury zvítězil Aleš Opatrný v sedle Kris Kentaur na Mistrovství Evropy v kategorii mladých jezdců. Bohužel tento kůň byl poté prodán, což ovšem není tak neobvyklé. Špičkoví jezdci jsou jen zcela výjimečně zároveň majiteli koní a majitel koně je tím, kdo rozhoduje o budoucím osudu koně.
